Postavy

masenkamaskova

Minule...a je to už dlouho jsme se dobrali k tématu inspirace. Dneska už máme příběh, ale jedna podstatná síla, živel, který příběhem hýbe, nám chybí. Postavy. Ti človíčkové, děti, dospělí, zvířata nebo mimozemšťani, podivní tvorové a pochybné existence...všichni, kteří v našem příběhu dá se říct myslí nebo alespoň něco dělají.

V jednom vlákně už jsme čile prodiskutovali jejich tvorbu: Tvorba literární postavy. Ale jaké postavy tedy v příběhu tvoříme?

Takže přejdeme k otázkách tohohle tématu:

Máte radši jednu nebo více hlavních postav? A když už je tvoříte, máte jich radši více nebo méně, aby se s nimi čtenář více sžil? Z výše uvedeného odkazu bych řekla asi toto - příběh utváří postavy a postava utváří příběh. Jaký osud nebo úkol stavíte do cesty své hlavní postavě? Snažíte se ji vyvíjet nebo zůstává víceméně stejná?

A k samotné hlavní postavě - záporák, klaďas nebo obojí? Nebojíte se klišé přeměny zloducha v dobráka?

Ještě něco k vedlejším postavám....dáváte jim hodně prostoru nebo zůstávají v pozadí? Používáte osvědčenou metodu hlavní klaďas a hlavní záporák nebo se role postav ve Vašem příběhu mění?

Všichni známe, že postavy v příběhu začínají žít vlastním životem. Tím, jak se s nimi sžíváme, chápeme jejich rozhodnutí a začínáme více pronikat do jejich myšlenek. Poslední otázka (a není jich dneska málo ) je prostá. Co Vám přináší tvorba postav a co na ní máte nejraději, popřípadě, co rádi nemáte?

masenkamaskova

Otázky a moje názory jsem tentokrát oddělila pro větší přehlednost, tak doufám, že se v tom vyznáme

Já osobně, přesto, že jsem holka, volím raději za hlavní postavu muže, tedy spíše kluka. O věkové kategorii jsem otázku nevložila, jelikož si myslím, že věk vychází z příběhu a jeho určování je pro každého tak individuální, jak mu to vyhovuje.

Moje hlavní postava je většinou (zatím tedy v delších dílech vždy) kluk, momentálně se mi hodí věk kolem sedmnácti, osmnácti, jelikož se této věkové kategorii celkem blíží. Celkově mám postav hodně, spoustu hlavnějších vedlejších a pak takové ty, které vyplňují prázdná místa, které nechci vyplňovat popisy

Je zvláštní, že ve své tvorbě přímo netvořím záporáky. Radši nechám hlavní postavu a jeho věrné bojovat pokud ne s osudem, tak s alespoň větší organizovanou skupinou. S tím, že se nepokouším tvořit záporáky přichází i to, že "zlo" musím ukázat někde jinde a něco z toho promítám ho hlavní postavy. Dávám jí nedostatky, některé se v průběhu odstraní a jiné jsou prostě její součástí. A když už přeměna hlavní postavy, tak taková, aby nevyzněla jako klišé

Tvorbu postav miluji na psaní snad nejvíc, protože já příběh utvářím podle ní, podle toho, jak by se měla rozhodnout, podle jejích schopností a vlastností. Piplám se s postavami i přesto, že občas holt musí umřít, ale to je součástí života.

To k mým názorům, klidně něco vyvraťte, ať se můžeme trochu....no, nechci říct pohádat, tak....ať můžeme prodiskutovat naše názory, jak chtěl Mike A hlavně se podělte se svými zkušenostmi, vždyť proto tady fórum je.

MikeHavliczek

No bylo na čase :-)

Tak třeba já nemám rád ty prototypy hodných a zlých hochů, co jsi dou navzájem po krku. Konec konců nikdo nejsme černobílí, mnohem více se vyžívám v "normálních" postavách, kdy jsou jejich zlé i dobré vlastnosti v křehké rovnováze. A pak už jen čistě záleží na situaci, jestli jedna ze stran nepřeváží tu druhou. A to pak klidně Pan Zloun vběhne do hořící budovy zachránit holčičku s koťákem a na druhé straně to byl Pan Správňák, co tu budovu podpálil, protože holčička v budoucnu ovládne lidstvo a bude vládnout krutou mocí :-)

Co se týče množství hlavních postav, to asi záleží na konkrétním příběhu. I když preferuju skupinky. Dvě až tři hlavní postavy, pár vedlejších. V tomto směru se spoléhám na příběh, on si prostě řekne sám, kdy potřebuje další postavu přidat nebo naopak nějakou zabít.

A stranou toho věku, asi bych si netroufl psát hlavní postavu, které už bylo osmdesát, protože jednoduše postrádám rozhled a zkušenosti tak starého člověka. Někdy mívám problém psát i hodně mladé postavy (0-12), protože prostě nevím, jak by se dotyčný v určité chvíli zachoval.

Jitka

Já a mé postavy Hned na úvod - miluju je, takže tento příspěvek asi bude o něco delší. Jakmile se o nich rozpovídám, je to vždy na dlouho.

Co se týče počtu hlavních postav, vždy to záleží na délce díla. Do povídky cca 20 normostran bys neměla cpát víc jak tři vyvážené charaktery. Když pak vedlejší postavy, tak v krátkých příbězích ani není nutné je pojmenovávat. Zvlášť když jim zkrátka běžně říkáme obecně – krále oslovujeme Vaše Veličenstvo (neplést s princem – Vaše Výsosti), matka – já taky neříkám mojí mámě jménem. Pro čtenáře by to byla zbytečná zátěž na tak malém rozsahu, takže prostě zbytečné ho tím trápit. Pak má pocit, že je ta postava důležitější, než doopravdy je. Něco jiného je to pak u přátel, nebo třeba ve skupinách mezi sebou, kde jsou si více méně všichni rovni. Tam pak by zase bylo hloupé nedat jméno.

V delších dílech se nebojím už více hlavních postav, respektive snažím se jejich počet omezit, ale dávám víc prostoru těm vedlejším, zahrnuju jejich příběhy a motivace víc do děje. Neb jsou to právě ony, kdo hlavní hrdiny často nejvíce ovlivňuje. Obecně si s nimi velice ráda hraju. Dává to pestrost a věrohodnost, že takhle to v životě přeci normálně chodí. Každý má svůj příběh.

Pohlaví hrdiny. Vzhledem k tomu, že píšu už rozsáhlejší dílo, mám postavy jak ženské, tak mužské. Opět se je snažím do značné míry vyvážit. Problém postav něžného pohlaví je, že jsou to často zamilované, ubrečené puťky nebo „vytuněné“ bojovnice, které neporazí žádný muž. O puťkách mluvit nebudu, ty jsou reálné, ale nezajímavé. Bojovnice jsou zase až moc přitažené za vlasy. Jako holky, už jste si zkoušely bojovat proti muži? I s výcvikem byste měly sakra problém. Musí se přeci předem počítat, že ten muž ho bude mít taky a pak si buďte jisté, že vás na 99% přemůže. Tak to prostě je. Proto si všimněte, že se ženám často ve fantasy dávají do rukou šípy. To se dá naučit a rozdíly mezi pohlavími se tam schovají lépe. Nicméně už je to skoro jako klišé.
Čili se dostáváme k problému, jak vlastně tedy napsat dobrou ženskou postavu. Já to vyřešila jednoduše. Píšu o tom, v čem jsou ženy nejlepší a k čemu mají od Boha vrozené zbraně – intriky. Přiznejme si to holky, v jádru jsme prostě všechny tak trochu mrchy. Některé z nás to skrýváme, některé to naopak dáváme na odiv a využíváme své ženskosti. Ale je to prostě v nás. A takové postavy pak jsou uvěřitelné a zajímavé, což je asi základ pro každého správného hrdinu.

Věc dobra a zla. Tak tohle, jak už jsem naznačila dřív, se snažím stírat. Já, jak jsem již naznačila, umím být pěkná mrcha. Ostatně píšu o nich, musím si to někdy i zkoušet, že? To by jinak nebylo ono, každý by to poznal, že o tom nic nevím. Přesto ale sama sebe nepovažuju za špatného člověka. Takže proč bych to samé měla dělat s mými postavami a škatulkovat je. Navíc v poslední době je to ve fantastice trend. Kladný hrdina, kterému se vše podaří a vše udělá správně, už moc nefrčí.

Když už v předchozích příspěvcích padl i věk. Rozhodně se nebojím jít do starších postav. Je to náročnější, ale to ostatně třeba napsat dobrou mužskou postavu pro holku taky. Není to zase až takový rozdíl. Pokud má člověk dobře promyšlenou minulost oné postavy a dokáže se vcítit, co prožila a jaký to na ni asi mělo vliv, není až takový problém o tom psát a jednat za postavu tak, jako by se to vše doopravdy stalo. Je pravdou, že osmdesátiletého starce nikde nemám, protože zkrátka ti už mají jiné starosti než nějaké intriky (plus fakt, že sice ten svět nemám jako typický středověk, lidé se mohou dožít podobně jako my, ale je to svět ostrých mečů, ne vždy se toho věku doopravdy ten člověk dožije). Zkrátka ta životní energie starého člověka už je menší a tím ztrácí na čtenářské atraktivitě. Postava, která nic nedělá a kouká z okna (jako třeba moje babička ), je čtenářsky nudná postava.
Za určitou dobu, co píšu a čtu kolegy, jsem si vypěstovala určitou alergii na mladé hrdiny, kteří ještě nic pořádně neprožili, ale vše jim jde náramně dobře, rychle se učí atd. I proto raději píšu za již zkušenější, vyzrálé postavy. Ne nadarmo je tou nejhlavnější ze všech hlavních postav Písečan ve středních letech. Prostě ideální. Má toho dost za sebou, aby se vyvaroval nerozvážností a zároveň to není žádný belhající se stařík. (Tím teda nechci říct, že nemám i mladší postavy. Ale snažím se je tím věkem právě omezovat, aby to nepůsobilo tím stylem, který nemám ráda. Často třeba jsou silní díky tomu, že za nimi stojí někdo zkušenější.)
Otázka druhého „extrému“ – psaní malých dětí. Mám tam jednu malou holčinu, ale někdy mám sama pocit, že působí moc koumácky. Zkrátka velká rozumbrada. A to je taky klišé. Tohle je asi jedna z nejtěžších věcí, dle mého. Je obtížné pojmout to zajímavě, ale zároveň z dítěte neudělat dospělého člověka. Oříšek.

No ještě jsem se k pár věcem nevyjádřila, ale už teď je ten příspěvek hodně dlouhý, tak ať ho máte šanci dočíst do konce. Pro tuto chvíli za mě vše

MikeHavliczek

Já věděl, že tohle vlákno potřebovalo schovat před Jíťou :-) Na druhou stranu musím říct, že co se týče postav, málo kde se setkávám s tak "vymazlenými" postavami jako u Jíti.

Ještě k tomu souboji. Pravda, dívka s lukem je opravdu krapet klišé, na druhou stranu taková Xena, to je taky děs. Ale znám holku, která se věnuje italské škole v historickém šermu. Pro neznalce, italská škola se soustředí spíše na lehké zbraně a bodnutí, takže je výhodná pro obratné a rychlé jedince. Na rozdíl od německé školy, která se zase zaměřuje na těžší zbraně a seky. Bojuje způsobem rapír+tesák a málokdo se jí vyrovná. Já, se sto deseti kily a docela slušnou obratností s jeden a půl ručním mečem jsem měl co dělat, abych ji udržel v zorném poli.

Jitka

Děkuji. Někdy si ale říkám, že to musí být až moc poznat, jak mi na mých postavách záleží. Na druhou stranu, i když je miluju, nemám problém je nelítostně zabít. Když si to příběh žádá, musejí jít

Co se týče různých škol, takový přehled nemám. Ale já to prostě většinou testuji sama na sobě. Třeba pozoruji, že my ženy se dost bojíme bolesti. Chlap tak nějak počítá s tvrdou ránou, ale ženu to (hlavně tedy tu netrénovanou, která pouze třeba absolvovala základní kurz sebeobrany) dokáže docela složit. Nejsme na to zvyklé. Je to teda spíš teorie, neměla jsem možnost dělat si žádný průzkum, ale podle mě i po výcviku to v těch ženách zůstane zakořeněné. I proto je pro ně ideální do příběhu něco na delší vzdálenost jako třeba ten luk. (Mimochodem, má malá holčina se učí vrhat nože a taky foukat ze stromů otrávené šipky. Taková malá nájemná vražedkyně, neb každý ví, že při nějaké bitvě by jí třeba ty nože byly k ničemu - moc pracně vyrobeného zbytečně zahozeného materiálu.)

Jitka

Vlákno postav mě inspirovalo k sérii článků o postavách. Rozvádím v nich více, co jsem napsala (i když to tak nevypadá na oko) ve zkratce ve svém prvním komentáři této diskuze.
První článek se týká toho, kolik hlavních postav by mělo mít dílo.
http://blog.ladrova.cz/idealni-pocet-postav/
Budu ráda, když se mi svěříte se svými konkrétními zkušenostmi v komentářích pod ním
Další článek pak bude o jménech postav. Poté, co bude publikován, opět vám ho tu nasdílím

Předem díky za vaše postřehy. Těším se na ně.
Jitka =o)

MarketaR

Jo jo, postavy jsou Jíťina parketa. Asi bych si taky měla vytvořit nějaké své stálé. Píšu totiž povídky, ve kterých vystupují postavy, na které pak zapomenu, jakmile to dopíšu.

Jinak co mě na psaní vždycky nejvíc baví, jsou samotné postavy. Vymýšlet si v hlavě různé povahy, osudy, vzhled a to všechno je zábava. Ráda se vrtám v psychologii, někdy až moc. Mám v hlavě spoustu postav, ale velká část z nich ještě nebyla součástí žádného mého příběhu. Snad je někdy využiju

Asi nemám jednoznačné odpovědi na úvodní otázky diskuse - každý příběh si žádá jiné postavy. Mám docela ráda anti-hrdiny - jsou zajímaví a můžu si s nimi vyhrát. Záporáci mi ale psát nejdou (nevím, čím to je, ale je pro mě hrozně těžké psát jejich dialogy tak, aby to neznělo směšně ).

Jitka

Se musím smát Hlavně když do jedné sbírky vydávané Strakami na vrbě mi nevzal Michael povídku právě proto, že se mu nezdála hlavní postava. Ale tak to bylo v prosinci, za půl roku jsem se zase něco naučila. Možná i právě díky této výtce.
Myslím, že psaní s neustále stejnými postavami leze na mozek. Koukni na mě. Ani se nesnažím a všichni mě tu máte za blázna s postavami. A to jsem vám četla jen jednu věc, kde ty postavy byly tvořené jen pro účel toho jednoho díla a čili dost ploché.
Rozhodně tě od toho nechci odrazovat, ale má zkušenost praví bacha na to. Začínala jsem s tím, že si ke svým postavám nevytvořím vztah, protože je to typická začátečnická chyba a pak má člověk problém jim ubližovat. A kde jsem skončila? Vraždím své oblíbence a brečím pro ně jako malá

MarketaR

Za blázna tě rozhodně nemáme. Mně osobně se líbí, jak si s postavami umíš vyhrát. ;-)

Myslím, že nemožné nevytvořit si ke svým postavám vztah. To bychom byli z kamene. Taky si nemyslím, že mít své postavy ráda, je začátečnická chyba. Chybou by podle mě bylo, kdybys svoje postavy odmítla zabít, protože je máš ráda.

MikeHavliczek

No jistě, že tě za blázna nepovažujeme. *Významné mrknutí*

Ale jinak souhlasím s Markét, je nemožné nemít vztah k postavám. Ať už je to obdiv k hlavnímu klaďasovi, tajná láska k hrdince nebo čistá nenávist k záporákovi.

Jitka

No jsou jisté meze, ono když pak jedeš v autobuse a v hlavě si povídáš se dvěma postavami z pozice třetí, tak si pak nutně musíš jako blázen připadat. Nebo já teda rozhodně jo.
Na druhou stranu jsem se bavila s jednou paní, která poznala nejdříve mé postavy skrze novelu a pak až teprve mě, a ptala se mě, jak to dělám, že ty dialogy mám tak přirozené. Takže evidentně tyhle mé bláznivé hovory s postavami mají něco do sebe, když to pak neznámý člověk tak chválí.
Někdy je opravdu těžké zabít je. Ale naštěstí samotný příběh mám asi ještě radši než postavy. Takže je obětuju jemu. Ze začátku jsem s tím ale měla velký problém. Hlavně v mé prvotině. Málem jsem tam vymyslela kvůli tomu, jak jsem tu postavu měla ráda, zmrtvýchvstání - jednu z věcí, které opravdu k smrti nenávidím. Proto jsem se tenkrát zařekla, že příště si ty postavy budu držet od těla, abych se tomuto vyvarovala. Ale nejde to. Když pro ně nebrečí autor, proč by měl čtenář?

MikeHavliczek

Tak s tím závěrečným tvrzením nemůžu jinak než souhlasit. Když k nim ty, jakožto autor, nemáš vztah, nemůžeš očekávat, že ho bude mít čtenář. Vlastně to jsem se snažil sdělit v předchozím příspěvku, ale je tu nějaký problém mezi židlí a klávesnicí :-D

Jitka

Znám to. Já to taky nenapsala úplně správně. Mít vztah k postavám je dobře, i když jsem si jistou dobu myslela, že ne. Bylo to ale nezkušeností. Teď si to už nevyčítám (ale jako blázen si připadám i tak prostě vnitřní pocit, který ostatní ovlivnit nemohou). Nicméně zvlášť v mém psaní, kdy se věnuji politice a intrikům, je důležité, abych i přes ty city zůstala mimo příběh, jako nestranný pozorovatel. Je nezbytné, aby čtenář nevycítil, že autor někomu nadržuje, protože pak se o tu postavu přestane bát. (Nicméně je dobré i tototo někdy využít. A to když tu postavu plánuješ zabít. Tím pak čtenáře dostaneš do kolen )

P.S. Nechtěla bych být svým čtenářem

Jitka

Slibovala jsem výš v diskuzi, že časem přidám odkazy na další články o postavách. Vzhledem k tomu, že se mi sem nějakou dobu nešlo přihlásit, plním slib nyní.

Druhý článek o postavách se týká toho, jaké postavě vybrat jméno. Často se totiž v tvorbě začátečníků setkávám se zbytečně složitými jmény a mixem českých, anglických a jiných jmen, který je naprosto bezdůvodný. Proto článek Jména postav - http://blog.ladrova.cz/jmena-postav/

Třetím článkem v pořadí pak zamyšlení nad problém, jak napsat postavu opačného pohlaví, než je sám autor. Doporučuji hlavně holkám, co píší kluky a jsou přesvědčeny, že jim to jde Jelikož je to psané na základě mých zkušeností jako holky, vám pánové, bohužel moc neporadím, i když některé rady sedají aplikovat i pro vás Více v článku Pohlaví hlavního hrdiny - http://blog.ladrova.cz/pohlavi-hlavniho-hrdiny/

Tak ať se vám to líbí, velice ocením každý váš komentář a další zkušenosti, které máte

Jitka =o)

MarketaR

Tvůj seriál je super, Jíťo, když jsem byla na dovči, unikly mi dva články, takže brzo napravím. ;-) Těším se na další články. Takhle do hloubky jsem se totiž nad postavami nezamýšlela, takže je to pro mě obohacení. ;-)

Jitka

Tak ty se postavami taky hodně zabýváš, čili nevím, jestli samy o sobě právě tobě články přinesou něco nového. Nicméně tvůj pohled, zkušenosti a případné srovnání s těmi mými mohou být pro ostatní rovněž velice přínosné, takže se budu těšit na tvé postřehy, najdou-li se

Další články ještě chystám, další by se měl zabývat věkem hlavního hrdiny a otázky, zda se nebát psát postavy starší, než je sám autor. A samozřejmě i druhý extrém - děti. O tom se tu už také hovořilo. Ráda bych něco z toho zdůraznila a následně to rozvedla víc dopodrobna.

MarketaR

Postavy mě hodně baví, zabývám se jimi ale trochu jinak než ty, takže je to asi pro obě strany obohacující. Jinak se vzpamatovávám z cest a jakmile se zase aklimatizuju, vrhnu se na další archetypy. ;-)

Hm, tak článek o dětských postavách zní hodně zajímavě. Sama jsem vždycky preferovala dětské hrdiny, ale poslední dobou mi dělá problém se do nich vžít. Asi už jsem vážně dospělá. Každopádně to není tak lehké, jak by se zdálo. 

Teď jsem navíc rozepsala detektivku pro děti do soutěže od Albatrosu (šanci určitě nemám, ale změna je život, takže proč to nezkusit) a zjišťuju, že psaní textů pro dospělé je paradoxně mnohem jednodušší. Najednou nevím, co si můžu dovolit napsat, jaká slova používat, jaké tempo příběhu zvolit... Ale na druhou stranu si aspoň vyzkouším něco jiného. ;-)

Jitka

Páni, tak to budu držet palce. A vůbec nevím, proč bys neměla mít šanci. Třeba se zrovna trefíš porotě do vkusu



Až článek vyjde, určitě sem přidám odkaz stejně jako na ty dva dnes. Hlavně tedy pro ostatní, protože vím, že ty můj blog sleduješ pravidelně i bez odkazů zde

MikeHavliczek

Jíťo, dnes mě čeká dlouhá noční, takže se vrhnu na tvůj blog, už se na to těším. A stejně tak se těším na Markétiny články o archetypech, oba vaše blogy jsou mi velikou pomocí a inspirací Navíc, článek o dětech v příběhu se bude hodit, v Pustině se mi do děje brzo připlete sedmiletá holčička jakožto jeden z hlavních hrdinů, tak vím, kam si chodit pro rady

A Markét, držím palce s detektivkou :-)

MarketaR

Díky vám oběma, budu to potřebovat. Vymyslet detektivku (i když třeba jen pro děti) je fuška, vůbec nevím, jak to ti spisovatelé dělají, že jim tam všechno zapadá a že to dává smysl

No šanci asi mít moc nebudu vzhledem k tomu, že výhrou je na literární soutěž v ČR vysoká částka. A navíc zatím si nejsem moc jistá, jestli to vůbec bude pro děti.

Mike: Do Pustiny se co nevidět musím pustit. Kapitoly přibývají a já pořád nestíhám.

MikeHavliczek

  Markét, nemusíš vůbec spěchat, ještě tam přibude jedna kapitola a pak budu mít pauzu. Pojedu do Berlína, prozkoumat okolní krajinu, kam se můj příběh přemístí, takže máš času dost 

  Spíš si mi teď nasadila brouka do hlavy, s tou detektivkou. Kdysi jsem pro jednu partu DrD nadšenců připravoval scénář detektivky ve stylu noir, zkusím to hodit na papír :-) Klidně bych ti ten příběh přenechal, zápletka se všem moc líbila, ale říkala si, že je to pro děti. No a tam se to hemží vraždami, krví, sexem s nezletilými a drogami....vlastně, teď když o tom tak přemýšlím tak to i v dnešních pořadech pro mládež 

  A k té soutěži. Ty to snad pro peníze neděláš, to ti, teda aspoň podle mě, dává veliké šance, nemyslíš? "Komerční" literatura dycky stojí za ho...uby.

MarketaR

Ok, dám si na čas. Ale mám na to teď vyloženě náladu, jak je venku takový vedro. To se jedeš jen tak podívat do Berlína, protože se o tom chystáš psát? To je super! Vždycky jsem chtěla být spisovatelkou na cestách.

To jsem ráda, že jsem nevědomky k něčemu inspirovala. Noir detektivka zní skvěle a v tvém podání určitě půjde o skvělé čtení. ;-) No, pro děti to asi vážně nebude. Moje zápletka se odehrává v říši pohádek.

Jasně že to nedělám pro peníze (i když to taky není k zahození ). Jen mi to přijde víc na úrovni, než když se soutěží třeba jenom o reklamní předměty nebo něco takového. ;-) 

MikeHavliczek

Mám tam sestřenku, co se provdala do německa. Je to vystudovaná grafička, jako já, ale taky se tím neživí. A navíc, její vášní jsou knihy, chtěla by dělat sazbu, má na to specializaci. Když jsem jí řekl, že píšu knihu a že se bude děj odehrávat kolem Berlína tak mě pozvala, že to tam spolu projedeme, ukáže mi co a jak a pomůže mi s popisy okolí :-) 

  No, skvělé čtení, to bych zrovna neřekl, ale slyšet to od někoho tak nadaného, jako jsi ty, to už je fakt něco :-) Díky! Budu se těšit, jak se ty popereš s tím příběhem. Nakonec i já mám stále duši dítěte :-)

Jitka

Tak jsem se do toho poctivě vrhla a slibovaný článek o věku hlavních postav je už na světě. Pro přehlednost je členěný do dvou částí, a to na to, jak se nejlépe poprat se starším hrdinou, než je autor, a pak na to, jak se poprat s mladším, konkrétně dítětem. Více už přímo na blogu http://blog.ladrova.cz/vek-hlavniho-hrdiny/ .

Ať je to pro vás co nejužitečnější!

Jitka

MikeHavliczek

Super, na tohle jsem čekal. Díky

jerrymungo

Opravdu, zajímavé, takhle nějak jsem se nad tímhle problémem vůbec nezamýšlel. Díky za rozbor.

Ale zvláštní bylo, že já jsem si nějak nedělal starosti s chováním hrdinů různého virtuálního věku, nějak mi to šlo samo. je fakt, že obvykle můj hlavní hrdina byl v mém věku. Ale taky jsem psal věci o starých lidech a dětech a ono to šlo. 

V každém případě zajímavé, hezky se to četlo.

Jitka

Ona většina autorů má právě hlavní hrdiny stejného věku jako jsou oni sami. Aspoň ti začínající. Asi je to obvyklé, součástí nějakého vývoje. Jenže ono to nese taková ta úskalí, která se rozvinula v klišé - hrdina teenager, který vše umí a vše mu jde levou zadní. Je to typické pro nezkušené autory. Je těžké se tomu ubránit, když většina z nich začíná psát kvůli tomu, aby své běžné, někdy nudné realitě dali nějakou šťávu. Pak jsou ty příběhy jako přes kopírák. V momentě, kdy si tohle ten člověk uvědomí, začne se posouvat někam dál, vybírat si i složitější hrdiny. Ale ze začátku to zkrátka může působit problémy. To je taky jeden z důvodů, proč tento článek vznikl. Cílí hlavně na tuto skupinu

katja

Jíťa napsal(a)
Děkuji. Někdy si ale říkám, že to musí být až moc poznat, jak mi na mých postavách záleží. Na druhou stranu, i když je miluju, nemám problém je nelítostně zabít. Když si to příběh žádá, musejí jít
Co se týče různých škol, takový přehled nemám. Ale já to prostě většinou testuji sama na sobě. Třeba pozoruji, že my ženy se dost bojíme bolesti. Chlap tak nějak počítá s tvrdou ránou, ale ženu to (hlavně tedy tu netrénovanou, která pouze třeba absolvovala základní kurz sebeobrany) dokáže docela složit. Nejsme na to zvyklé. Je to teda spíš teorie, neměla jsem možnost dělat si žádný průzkum, ale podle mě i po výcviku to v těch ženách zůstane zakořeněné. I proto je pro ně ideální do příběhu něco na delší vzdálenost jako třeba ten luk. (Mimochodem, má malá holčina se učí vrhat nože a taky foukat ze stromů otrávené šipky. Taková malá nájemná vražedkyně, neb každý ví, že při nějaké bitvě by jí třeba ty nože byly k ničemu - moc pracně vyrobeného zbytečně zahozeného materiálu.)

Prosím za prominutí - zatím se tu jen trošku rozkoukávám, přesto mi to nedá...

Že se ženy bojí bolesti víc, než chlapi? Dovolím si nesouhlasit. My ženy jsme od přírody mnohem lépe vybavené pro snášení bolesti. Co porod? (mám dvě děti) Co obrana mláďat? (a teď něco genderově nekorektního - co běžná rýmička?) (O:

Další věc - krátce jsem dělala larp - dřevěné meče. Na rány se dá zvyknout. Dokonce tak, že když jsme pak šli s úplně jinou bandou na florbal, kluci obdivovali, že se nebojím skočit z branky holýma rukama mezi florbalky po míčku.

Na všechno se dá zvyknout - i na bolest. Ačkoliv si myslím, že každý má svou slabinu - mez, za kterou není ochoten jít. A také je to hodně o motivaci.

A silné ženy nemusejí být nutně ty, které mají podprsenku přešitou z tátovy kroužkové košile... (O:

O takové charaktery se ve svých dílkách snažím. A miluju svoje postavy (O:

Jitka

Jak jsem psala, nemám to nijak ověřené, ale z doslechu od přítele, který studoval něco jako policejní školu (ne přímo, ale učili je tam bojová umění, střílet, absolvent pak ideálně v praxi byl nějaký osobní strážce, ochranka atd.). Co mi tak říkal ze zkušeností těch, co je učili, tak prostě když ženu přepadnou na ulici a dostane ránu, sesune se, leží a je ráda, že je ráda. A i před tím, jsem psala, že míním hlavně netrénované ženy, jestli ty jsi zvyklá, je to trochu něco jiného. A dostat přes hubu je podle mě taky zase ještě úplně odlišná bolest než při porodu (opět spíš pocit - nerodila jsem).
Když se nad tím ještě zamýšlím, možná by bylo lepší použít než slovo bojí, že je něco takového víc ochromí a nejsou schopné reagovat. Asi je to tím, že mají kvůli těm dětem větší pud sebezáchovy a nenechají se vyprovokovat k rvačce jako chlapi A nejspíš je to dobře

willi

Jakkoliv nelze srovnávat porodní bolesti s ránou pěstí do zubů, je to vlastně dobrý příklad. Nezáleží na tom, jde-li o muže či ženu, ale jde o motivaci proč bolest snášet. Ta je v obou případech jiná, ale může být neskutečně silná.

Bolest je důležitá zpětná vazba, která nás chrání před záhubou nebo dokonce sebezničením. Když vám na tom bude záležet, vezmete do ruky i rozžhavené železo. Když člověku o něco jde, dokáže vůlí, rozumem nebo jen v důsledku silné emoce, potlačit i velmi silnou bolest.

Jestli někdo dokáže někoho chránit, je to i na základě zkušenosti s bolestí a schopnosti vcítit se do role ubližovaného. Kdyby matka necítila bolest, proč by pak měla potřebu chránit dítě před něčím, co z jejího pohledu neexistuje.

K bolesti patří i strach a jen blbci se nebojí. Když pohladím psa, přijde si pro další pohlazení. Když ho udeřím, dostane strach a uteče. Když ho začnu mlátit, zaútočí.

Bolest je důležitá a život bez ní není možný. ovšem každý člověk se s tím vyrovnává po svém.