Kouzlo okamžiku
kristynka13
Komentářů: 32
Přešli jsme úzkou silnici, která procházela naším malým městečkem, kde je i ve dne málokdy vidět nějaké auto.
Se zmrzlinou v ruce jsme došli do malého přístavu, kde po obou stranách jediného dřevěného mola stálo několik rybářských lodí. Chvíli jsme se dívali za obzor, ale slunce bylo ještě vysoko, i když se začaly objevovat první červánky dnešního večera.
Šli jsme dál po pláži. Z jedné strany ji obklopoval voňavý borovicový les, z druhé strany písek omývala bíla mořská pěna. Písek nám šustil pod nohama a šumění moře se zdálo být mu doprovodným instrumentem.
Když jsme dolízali zmrzlinu, kterou mimochodem zbožňuji a nejlepší ji mají v pizérii paní Larvinetzové, řekl mi Pete, abych tady počkala a sám se vydal hlouběji do borového háje. Za okamžik byl zpět a v ruce držel bílorůžový květ, který mi zastrčil do vlasů. ,,Jseš dokonalá,“ podotkl.
Slunce zrovna zapadalo, takže nebe vypadalo spíše jako paleta barev a cestička po moři běžela téměř až k nám. Zavlál vítr, který si začal pohrávat s mými vlasy a také rozvlnil šaty, které jsem měla na sobě. Sedli jsme si do písku, Pete mi dal ruku kolem ramen a přisunul si mě blíž k sobě, takže jsem cítila teplo jeho kůže. Sundala jsem si slaměný klobouk, položila hlavu na jeho rameno a vychutnávala si kouzlo okamžiku.
Slunce už se téměř schovalo za moře, když mě Pete začal vášnivě líbat a moje rty jeho polibky opětovaly, i když můj mozek křičel ne. Svlékla jsem si šaty, on kraťasy a vběhli jsme do moře. To nás příjemně omývalo svými vlnkami. Byla už skoro tma.
Té noci jsem s Petem přišla o panenství. Bylo to nádherné. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že to takhle daleko prostě nemůžeme zajít a že to bez toho vydržíme. Ale proč bychom vlastně měli? Byla jsem si jistá, že Pete je má osudová láska a chci s ním strávit zbytek života. Bylo to naivní, stejně jako nenávist, kterou jsem k němu další dny chovala za to, co se stalo té noci. Mohli jsme za to oba, protože jsem to chtěla stejně jako on.
A nebýt toho, nebyli bychom dnes pyšní rodiče naší tříleté Emmy.
Se zmrzlinou v ruce jsme došli do malého přístavu, kde po obou stranách jediného dřevěného mola stálo několik rybářských lodí. Chvíli jsme se dívali za obzor, ale slunce bylo ještě vysoko, i když se začaly objevovat první červánky dnešního večera.
Šli jsme dál po pláži. Z jedné strany ji obklopoval voňavý borovicový les, z druhé strany písek omývala bíla mořská pěna. Písek nám šustil pod nohama a šumění moře se zdálo být mu doprovodným instrumentem.
Když jsme dolízali zmrzlinu, kterou mimochodem zbožňuji a nejlepší ji mají v pizérii paní Larvinetzové, řekl mi Pete, abych tady počkala a sám se vydal hlouběji do borového háje. Za okamžik byl zpět a v ruce držel bílorůžový květ, který mi zastrčil do vlasů. ,,Jseš dokonalá,“ podotkl.
Slunce zrovna zapadalo, takže nebe vypadalo spíše jako paleta barev a cestička po moři běžela téměř až k nám. Zavlál vítr, který si začal pohrávat s mými vlasy a také rozvlnil šaty, které jsem měla na sobě. Sedli jsme si do písku, Pete mi dal ruku kolem ramen a přisunul si mě blíž k sobě, takže jsem cítila teplo jeho kůže. Sundala jsem si slaměný klobouk, položila hlavu na jeho rameno a vychutnávala si kouzlo okamžiku.
Slunce už se téměř schovalo za moře, když mě Pete začal vášnivě líbat a moje rty jeho polibky opětovaly, i když můj mozek křičel ne. Svlékla jsem si šaty, on kraťasy a vběhli jsme do moře. To nás příjemně omývalo svými vlnkami. Byla už skoro tma.
Té noci jsem s Petem přišla o panenství. Bylo to nádherné. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že to takhle daleko prostě nemůžeme zajít a že to bez toho vydržíme. Ale proč bychom vlastně měli? Byla jsem si jistá, že Pete je má osudová láska a chci s ním strávit zbytek života. Bylo to naivní, stejně jako nenávist, kterou jsem k němu další dny chovala za to, co se stalo té noci. Mohli jsme za to oba, protože jsem to chtěla stejně jako on.
A nebýt toho, nebyli bychom dnes pyšní rodiče naší tříleté Emmy.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Má to sice pointu, ale jinak mi to přijde jako vyprávění o ničem. Ale ani to by mi vlastně nevadilo, kdyby na mě dýchlo to kouzlo okamžiku. Jenže nedýchlo
Sundala jsem si boty a šla po pláži bosá. Miluji ten pocit doteku kůže s pískem. Když došlápnu a hřejivý písek mi proteče mezi prsty a lehce je zahalí...
Ale nevadí, piš dál
Jak psal Zdenda, když už chceš napsat, jak zbožňuje zmrzlinu, mělo to být u první zmínky (a otázka je zda to tam vůbec dávat, či upřesňovat kde ji mají nejlepší, když to pak nehraje žádnou roli v ději či atmosféře).
šumění moře se zdálo být mu doprovodným instrumentem. - když už, tak bych vypustil, zdálo být se. Prostě - šumění moře bylo doprovodným instrumentem.
Taky mi úplně nesedí ta jistota, že je osudovou láskou na zbytek života a k tomu do kontrastu nenávist, za to co vlastně sama chtěla. Nejsem žena, abych to relevantně posoudil, ale nesedí mi to (jako chlapovi).