Dlouhé, delší, nejdelší
masenkamaskova
Komentářů: 302
Pojďme debatovat... 
Na Plkám, plkáš, plkáme jsme načali problémy delších útvarů. Určitě k tomu má každý co říct, vždyť asi sen každého je napsat jednou tu Knihu.
Co je vlastně potřeba, aby něco delšího mohlo vzniknout?
Na začátku je myšlenka. Většinou to tak bývá. Nápad, který začneme zkoumat ze všech stran a najednou nám roste před očima. A dojde na okamžik, kdy si řeknete: z tohohle by mohlo něco být. Z tohohle by možná mohl být i román! Jenže, to nestačí. Za románem (novelou atd.) je spousta práce, často spousta postav a spousta stran.
S dovolením bych zde ocitovala, co už se jednou napsalo:
1) Složitost.
Nikde není dáno, že abyste napsali román, musíte mít v hlavě alespoň tucet hlavních postav, tři dějové linie a k tomu ještě minimálně dvě časové linie. Aby v tom nebyl přehled. Osobně bych použila přirovnání s filmy a seriály. Film je taková rozsáhlejší povídka. Román je pro mě jako seriál s hlavní dějovou linií - spousta epizod, spousta postav, ale spojující prvek a jedna hlavní myšlenka (Ted hledá ženu - HIMYM; Frank Underwood postupuje v politickém žebříčku - House of Cards).
2) Vystačí ten nápad?
V hlavě může příběh velmi zkreslovat (a to oběma směry). Můžete si myslet, že z toho nápadu vytěžíte krásných 600 stran bez mrknutí oka. A najednou zjišťujete, že nemáte co psát. Nebo naopak máte jednoduchý nápad, o kterém si myslíte, že ho pracujete na třiceti stranách. A najednou máte skoro sto padesát stran a ani se neblížíte ke konci (můj aktuální případ).
3) Dopsat to.
Pro většinu lidí asi největší problém. Víte, o čem to má být, víte, co za postavy vám v příběhu vystupují, máte začátek a konec, jenže... Pořád se někde zasekáváte. Nemáte, čím to vyplnit. A co pak s tím?
Ráda bych se podělila s vlastními zkušenostmi a názory, s tím, jak to funguje u mě. Mám dopsanou jednu knihu, která je prvním dílem plánované trilogie. Jak to vzniklo a jak se mi ji podařilo dopsat?
Zaprvé jsem si uvědomila, že hybatelem mých příběhů jsou postavy. Znám je kolikrát lépe než sama sebe a miluji je nade všechno na světě. Příběh vznikl s hlavní postavou. Ta postava k sobě dostala bratra. A padoucha. Začal se utvářet příběh. Nechyběla zrada, láska. S každou postavou přišel střípek příběhu. Když si nevím rady, přijde nová postava. Překvapivě to zatím pořád funguje.
Zadruhé, jsem si svým vlastním čtenářem. Vím, jak to skončí, ale to uprostřed přichází postupně, jako když čtenář obrací stránku po stránce. A nikdy se nepřestávám ptát: proč? Příklad, chtěla jsem, aby hlavní hrdina bojoval se Smrtí (živou bytostí). Proč? Asi potřebuje nad smrtí získat kontrolu. Ale proč? Á, protože jen když určití lidé zemřou, získá jejich schopnosti. A on přece nechce, aby zemřeli, vždyť jsou to jeho příbuzní.
Někdy to trvá déle, ale nakonec vždycky přijdu na rozumnou odpověď. Když ne, znamená to, že je něco špatně a musím se vydat jiným směrem. Mohlo by být zajímavé popsat všechny mé myšlenkové pochody, které utvářely příběh
A nakonec... jak to tedy dopsat? Neustále přemýšlet. Dělat si poznámky. Přiznám se, hodně často se v duchu bavím se svými postavami. Taky to pomáhá. Dokopat se k tomu psaní. Prostě si sednout a udělat vše pro to, aby z vás aspoň pár slov vypadlo. Nenechat se odradit jakkoli dlouhou pauzou. Půl roku není nic. Delší jsem zatím nezažila, ale myslím, že i po delší době se dá vrátit. Pokud už jste příběhu věnovali dostatek myšlenek, zůstane v nich hodně dlouho.
Taky mi pomáhá zorganizovat si tvorbu. Už jsem sem dávala obrázky z yWriteru (vlákno Projektování). Moc hezký nástroj. Nevěřila bych, že až tolik zefektivní moji tvorbu.
Tak už dost, je toho nějak hodně. Napište o svých zkušenostech. A nebojte se rozepsat. Hrozně moc mě zajímají vaše příběhy ohledně psaní, vaše postupy tvorby. Člověk se neustále učí
Na Plkám, plkáš, plkáme jsme načali problémy delších útvarů. Určitě k tomu má každý co říct, vždyť asi sen každého je napsat jednou tu Knihu.
Co je vlastně potřeba, aby něco delšího mohlo vzniknout?
Na začátku je myšlenka. Většinou to tak bývá. Nápad, který začneme zkoumat ze všech stran a najednou nám roste před očima. A dojde na okamžik, kdy si řeknete: z tohohle by mohlo něco být. Z tohohle by možná mohl být i román! Jenže, to nestačí. Za románem (novelou atd.) je spousta práce, často spousta postav a spousta stran.
S dovolením bych zde ocitovala, co už se jednou napsalo:
willi: "Tuším, že problém je v tom, že když člověk chce napsat román, začne vymýšlet dlouhý a složitý příběh. Jenže kouzlo románu asi není v hordě postav a komplikovaném ději. Já ho spíš vidím ve schopnosti popsat řadu zajímavých epizod, které ale vedou k relativně jednoduchému cíli."
jerrymungo: "Snad všechny romány - jakkoli objemné - by se daly charakterizovat jednou, dvěma větami. A umění spisovatelovo je právě v tom, ty dvě věty obalit šesti sty stránkami textu."
MarketaR: "Pro mě není ani tak problém vymyslet začátek a konec, ale ten prostředek, který mě k tomu konci dovede, to je oříšek."Ty vaše myšlenky se mi tolik líbily... shrnují ta hlavní úskalí dlouhého útvaru.
1) Složitost.
Nikde není dáno, že abyste napsali román, musíte mít v hlavě alespoň tucet hlavních postav, tři dějové linie a k tomu ještě minimálně dvě časové linie. Aby v tom nebyl přehled. Osobně bych použila přirovnání s filmy a seriály. Film je taková rozsáhlejší povídka. Román je pro mě jako seriál s hlavní dějovou linií - spousta epizod, spousta postav, ale spojující prvek a jedna hlavní myšlenka (Ted hledá ženu - HIMYM; Frank Underwood postupuje v politickém žebříčku - House of Cards).
2) Vystačí ten nápad?
V hlavě může příběh velmi zkreslovat (a to oběma směry). Můžete si myslet, že z toho nápadu vytěžíte krásných 600 stran bez mrknutí oka. A najednou zjišťujete, že nemáte co psát. Nebo naopak máte jednoduchý nápad, o kterém si myslíte, že ho pracujete na třiceti stranách. A najednou máte skoro sto padesát stran a ani se neblížíte ke konci (můj aktuální případ).
3) Dopsat to.
Pro většinu lidí asi největší problém. Víte, o čem to má být, víte, co za postavy vám v příběhu vystupují, máte začátek a konec, jenže... Pořád se někde zasekáváte. Nemáte, čím to vyplnit. A co pak s tím?
Ráda bych se podělila s vlastními zkušenostmi a názory, s tím, jak to funguje u mě. Mám dopsanou jednu knihu, která je prvním dílem plánované trilogie. Jak to vzniklo a jak se mi ji podařilo dopsat?
Zaprvé jsem si uvědomila, že hybatelem mých příběhů jsou postavy. Znám je kolikrát lépe než sama sebe a miluji je nade všechno na světě. Příběh vznikl s hlavní postavou. Ta postava k sobě dostala bratra. A padoucha. Začal se utvářet příběh. Nechyběla zrada, láska. S každou postavou přišel střípek příběhu. Když si nevím rady, přijde nová postava. Překvapivě to zatím pořád funguje.
Zadruhé, jsem si svým vlastním čtenářem. Vím, jak to skončí, ale to uprostřed přichází postupně, jako když čtenář obrací stránku po stránce. A nikdy se nepřestávám ptát: proč? Příklad, chtěla jsem, aby hlavní hrdina bojoval se Smrtí (živou bytostí). Proč? Asi potřebuje nad smrtí získat kontrolu. Ale proč? Á, protože jen když určití lidé zemřou, získá jejich schopnosti. A on přece nechce, aby zemřeli, vždyť jsou to jeho příbuzní.
Někdy to trvá déle, ale nakonec vždycky přijdu na rozumnou odpověď. Když ne, znamená to, že je něco špatně a musím se vydat jiným směrem. Mohlo by být zajímavé popsat všechny mé myšlenkové pochody, které utvářely příběh
A nakonec... jak to tedy dopsat? Neustále přemýšlet. Dělat si poznámky. Přiznám se, hodně často se v duchu bavím se svými postavami. Taky to pomáhá. Dokopat se k tomu psaní. Prostě si sednout a udělat vše pro to, aby z vás aspoň pár slov vypadlo. Nenechat se odradit jakkoli dlouhou pauzou. Půl roku není nic. Delší jsem zatím nezažila, ale myslím, že i po delší době se dá vrátit. Pokud už jste příběhu věnovali dostatek myšlenek, zůstane v nich hodně dlouho.
Taky mi pomáhá zorganizovat si tvorbu. Už jsem sem dávala obrázky z yWriteru (vlákno Projektování). Moc hezký nástroj. Nevěřila bych, že až tolik zefektivní moji tvorbu.
Tak už dost, je toho nějak hodně. Napište o svých zkušenostech. A nebojte se rozepsat. Hrozně moc mě zajímají vaše příběhy ohledně psaní, vaše postupy tvorby. Člověk se neustále učí
"Remember that hope is a good thing, Red, maybe the best of things, and no good thing ever dies."
― Stephen King, The Shawshank Redemption
― Stephen King, The Shawshank Redemption
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.
Komentáře
Myslím, že psaní románu je nekonečně složitá výzva, ale v těch třech bodech jsi shrnula to nejdůležitější.
- Mít nápad, který se na několika stech stranách nerozplizne a který udrží čtenáře v napětí a dychtícího otáčet stránky.
- Mít nějaké jednotící téma, které to celé drží pohromadě, a vyhnout se přeplácanosti a složitostem. Přece jen, jak už jsme psali v Plkáš, plkám, plkáme, ty nejlepší příběhy mají v podstatě jednoduchou premisu.
- Skutečně to dát na papír. A to je mnohdy problém.
Řekla bych, že většina z nás selhává u toho třetího bodu. Nápad bych měla, dokonce jsem se několikrát pokusila ho z hlavy dostat ven do skutečného světa. S čím ale bojuju, je, že vím, jak strašně nedokonalé to je, jak se moje představy o tom příběhu rozplývají před očima. Teoreticky vím, že nelze napsat dobrý román na první pokus, to neumí nikdo. Prakticky se mi špatně píše něco, o čem vím, že to stojí za starou belu.Taky příběh nějak poskládat je oříšek. V případě povídek si ráda nechávám volnější ruku a píšu bez přílišného plánování, u románu to ale moc nefunguje, pokud nejste King nebo Kerouac. A tak se snažím si načrtnout aspoň základní kostru, co a jak, kdo a s kým, kdy a kam to povede. Vymýšlení fungujícího příběhu, který má hlavu a patu a zároveň v sobě skrývá něco víc pro čtenáře, mě sice ohromně baví, ale nemůžu říct, že by mi to šlo.
Jak jste na tom vy? Plánujete? Nebo prostě píšete a necháte se vést postavami? A vzděláváte se v tvorbě příběhů nějak? Já si třeba občas přečtu nějakou knížku o tom, jak napsat román, nebo sleduju, jak to dělají mí oblíbení autoři, když něco čtu.
Jinak díky za tvé zkušenosti, zejména bodem "zatřetí" bych se měla inspirovat. Prostě si sednout zadkem na židli a psát. Ono z toho něco vyjde. A když to bude hrůza, příště to bude lepší, protože dobře psát se můžeme naučit jen psaním, ne plánováním a mluvením o tom, že budeme psát, že?
Dalo by se říct, že si vytyčím body, do kterých se chci dostat. Někdy ta cesta k nim trvá krátce, jindy se prostě rozepíšu a objeví se mi na monitoru situace, které mě předtím vůbec nenapadly. Nevím, čím to je, ale vím, že se můžu spolehnout na své podvědomí, intuici či talent, nevím, jak to nazvat, spolehnout, že něco vymyslí.
Musím říct, že jsem se toho možná teď nejvíc naučila při psaní jedné tuctové romantické hlouposti. Příběh je úplně jednoduchý, je to o studentech střední v posledním ročníku a vzájemných vztahových peripetiích. Naučila jsem se ale na tom, jak rozvíjet každý malý nápad co nejvíc a vytěžit z něj potenciál. Možná právě proto už je tak dlouhý...a na konci z toho vlastně bude samostatná kniha. To jsem si nikdy nemyslela. Předpokládala jsem, že to skončí u nějaké novelky. A také si na tom cvičím dialogy - jelikož jsou pro mě důležitým hybatelem postavy, dialogy jsou nástrojem, jak nechat postavy zasahovat.
Knihy o psaní moc nečtu. Mám doma od Kinga O psaní, to je asi jediné. Kinga obecně mám moc ráda a myslím, že mě toho hodně naučil.
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc bych toho mohla říct
― Stephen King, The Shawshank Redemption
Ja mám dopísaných sedem románov. Prvých šesť vzniklo postupom, ktorý som opísala tu. Je to, zdá sa, medzi autormi dosť neobvyklý postup, ale zrejme stále nie taký neobvyklý ako ten, ktorým spísala svoje najmladšie dielko. O spôsobe jeho vzniku som aj tu na fóre založila tému. Tento siedmy román je voľným pokračovaním môjho piateho, čiže spolu tvoria takú dilógiu. Pri písaní jej prvého dielu som ale žiadny druhý ešte neplánovala. To prišlo až neskôr a neočakávane. Proste som pocítila, že potenciál sveta prvého dielu ešte nie je ani zďaleka vyťažený a stále naň myslím. Inak, stávalo sa mi často, že pôvodne jeden román či jedna poviedka v mojej hlave naďalej rastú a rastú do alternatív, pokračovaní a predkračovaní. Ale väčšinu z nich som nezapisovala. Tento môj druhý diel je výnimkou a som tomu rada, lebo si myslím, že je lepší ako prvý. Škoda len, že súvisí s prvým tak úzko, že je bezpodmienečne nutné mať prečítaný prvý diel, aby čitateľ pochopil druhý.
A ako sa prinútiť rozpísané dielo dopísať? O tejto téme mám zase pokec tu, kde priznávam, že nedokončovanie románov bolo v minulosti aj mojou chronickou chorobou.
U mě ta intinuice moc nefunguje, protože mám tendenci nechat se unést a pak se snadno ocitnu ve slepé uličce. Takže momentálně balancuju mezi plánováním a psaním, nepsaním a rozjímáním o psaní. Před rokem jsem dostudovala a od té doby se můj každodenní psací rituál rozplynul v pracovních povinnostech. Teď po roce jsem ale zjistila, jak hrozně moc mi to chybí a že jsem kvůli honbou za finanční jistotou ani nevnímala, jak prázdná se cítím. A tak se ke psaní vracím, ale veškeré moje zkušenosti jsou fuč a já začínám skoro odznovu.
Kingovo O psaní je rozhodně to nejlepší, co se dá v češtině sehnat. Chystám si tu knížku přečíst znovu, protože King ve mně vždycky dokáže zažehnout hlad po psaní a namotivovat mě. Navíc jsem tu knihu četla před x roky, takže mě zajímá i pohled mého o něco zkušenějšího a staršího já.
S tím myšlením jednoduše to máme rozhodně stejně. Na Bartoničce si vždy vymyslíme nějaké zadání a na to píšeme povídky. Všichni vždy přijdou s tak elegantně jednoduchým řešením a já vymyslím cosi zbytečně složitého. Nic krátkého mi nejde, nic dlouhého mi nejde... asi budu muset napsat něco středního.
Tři rozepsané romány... wow. A to ti nevadí přeskakovat z jednoho nápadu k druhému? Mně by to asi rozptylovalo.
K tomu nedokončování děl: To asi zná každý spisovatel. Na nedopsané výtvory mám dokonce speciální složku, ve které je toho víc než ve složce na dokončená dílka. No kdo ví, třeba až nebudu mít inspiraci, můžu se k té složce vrátit a zkusit přepsat a dopsat, co jsem nedodělala.
Adhara: Sedm románů, to už je pěkné číslo. A jak jsem koukala, tak to asi nejsou zrovna krátká díla. Co se týče tvých postupů, je je obdivuhodné, že takhle díla dokončíš. Já se asi vždycky právě těším, že se psaním dostanu k té dlouho očekávávané scéně, na kterou se těším. Jsou to takové odměny v průběhu tvorby.
Nedopisování... u delších věcí jsem zatím nic ještě nevzdala. Mám jeden rozepsaný projekt, ke kterému se určitě chci někdy vrátit, protože to byl můj vůbec první rozmyšlený příběh a vznikal už někdy v době, kdy jsem ještě chodila na základku, možná v páté třídě. Ten určitě neopustím. Co se týče těch dalších, na ty musí přijít čas.
Markétka: Ano, tři rozepsané. Momentálně přeskakuji mezi psaním dvou. Jedno je oddechovka, druhé víc serióznější, takže mezi nimi přepínám. Ten třetí, to je nápad, který vznikl v dvouhodinovce češtiny a chtěla bych se na něm vyřádit, co se kompozice týče. Nevím ale, kdy se k němu dostanu.
Velké kouzlo jsem nečetla, podívám se
Soutěže... chtěla bych. Zúčastnila jsem se jedné s Identitou, můj první nějaký úspěch, mezi deseti nejlepšími. Tím, že většina soutěží se týká povídek, se mi jejich okruh hodně zužuje
― Stephen King, The Shawshank Redemption
Čo sa týka dĺžky, tak prvé tri romány boli pomerne krátke, ale štvrtým som prekročila štyristovku, pod ktorú som sa už nedostala...
Nedopisovanie: pre mňa je z hľadiska písania mŕtve to, k čomu sa nedostanem dlhšie než rok. Podarilo sa mi písať na striedačku aj dva romány naraz a oba nakoniec dokončiť, no neodporúčam to. Na druhej strane držím palce všetkým, čo sa na to podujmú.
Veľa súťaží pre romány nebýva, to je smutný fakt. Aj CKČ berie skôr novely. Je to však čiastočne i pochopiteľné, lebo veľa začínajúcich autorov nemá ani štipku sebareflexie a čo horšie, ani znalosti gramatiky a čítať takýto niekoľkostostranový skvost musí byť pre porotu riadnym utrpením.
Adhara: Soutěží pro romanopisce je málo a je tam šílená konkurence, ale dává to smysl. Nedokážu si představit, že bych jako porotce četla několik desítek či víc románů všelijaké kvality.
Míša: Tvoje povídka mi úplně unikla. Doufám, že se mi podaří na ni mrknout. Dnes večer se chystám pustit se do Rovnováhy sfér.
ad 1) Složitost: Přísloví praví, že v jednoduchosti je krása. Jenže jak už to tak bývá, je setsakramentský rozdíl mezi tím, když se příběh vypráví a když se vymýšlí. Když budu vyprávět něco, co se stalo, nebo už vymyslel někdo jiný, je dána linie příběhu a počet postav. Jenže když to začnu vymýšlet, objeví se mi „problémy“ v příběhu, které musím nějak vyřešit. Jednou z možností je přidat další postavu, která umí to, co neuměly ty postavy, se kterými jsem začal. Když to použiji víckrát, ztratím v tom za chvíli orientaci, a to i proto, že pak musím nějak s těmi postavami naložit dál. Není to tedy dobrá cesta a (hlavní) postavy by měly být dobře promyšleny a žit jen takové příběhy, na které stačí. Je ovšem otázkou, jestli na to stačí i autor.
ad 2) Vystačí ten nápad? No, hlavě jestli je autor dobrým vypravěčem příběhu. Pak se dá vystačit s téměř jakýmkoliv nápadem. Nakonec známe to i z běžného života. Skupinka zažije cosi, co stojí za odvyprávění, ale ne každý ze skupiny je schopen příběh podat tak, aby to někdo chtěl poslouchat. Tohle je talentová složka problému a je to stejné, jako třeba se zpěvem. Hudební kritik bude mít absolutní sluch, bude znát teorii, má přehled, umí sám komponovat, ale když začne zpívat, je z toho jen příšerné karaoke. Ale jiný zpívá, sbírá slavíky, ale dodnes neumí ani noty (...mám na mysli reálnou osobu). Jediné, co se s tím dá trochu dělat, je vybrat si parketu, která člověku víc sedne. Nesnažit se psát romány, když mám nápady na povídky. Někomu sedne vážné téma, jinému zase spíš legrácky nebo blogování.
ad 3) Dopsat to: Jo, tady Míša udeřila hřebíček na hlavičku. Je třeba se naučit dotahovat věci do konce. Asi existuje jen jediný recept, jak se vyhnout nedodělaným věcem. Nezačínat dřív, než si to opravdu promyslím. Včetně toho, jak to bude velké. Netvrdím, že by si měl člověk pokaždé kreslit mapy a vztahové pavouky, zakládat si osobní karty postav a konzultovat s odborníky. Spíš je třeba pohlédnout pravdě do očí a říct si co chci psát, pro koho to bude a čím chci čtenáře přesvědčit, že u toho má vydržet. Když u toho nevydržím sám jako autor, jak má u těch šesti set stran vydržet čtenář? Kvůli dvěma klíčovým větám s moudrem, které jsou v tom zakopané?
No, a teď jak jsem na tom já:
Píšu si hlavně pro radost a mám na to málo času. Proto se vždycky do něčeho vrhnu, aniž bych si to pořádně promyslel. Dostanu nápad, něco vidím v hlavě, ale tím, že to není domyšlené a nedávám tomu patřičnou péči, mi obvykle chybí rozumný začátek a přijatelný konec. A kdybych měl říct, co je vlastně pointou celého příběhu, tak zjistím, že tam vlastně nikdy žádná ani nebyla. Odložím to, abych se k tomu po čase vrátil. A když si to přečtu, tak zjistím, že mi původní nápad na celé dílko rozhodně nevystačí. A to ani nemluvím o tom, že mi vlastně dělá problém odvyprávět srozumitelně tu část, o které mám alespoň částečnou představu... Skutečně publikované texty mám jen v odborných časopisech, takže žádné povídky nebo dokonce romány. I když některé jsou relativně dlouhé. To, že některé články měly pozitivní ohlas, je dáno tím, že jsem psal jen o věcech, ve kterých se orientuji, připravil jsem si osnovu o čem budu psát, a seznámil jsem se s cílovou skupinou – pro koho budu psát. Řekl bych, že obdobně se to musí odpracovat i na těch povídkách, které ale šidím a proto zůstávají nedodělané.
Co se týče talentu: je určitě fajn ho mít, ale i tak ho musí spisovatel neustále rozvíjet psaním. Znám spoustu talentovaných lidí, kteří píšou božsky, ale na nějaké systematické psaní nebo tvoření nikdy ani nepomysleli. A pak znám lidi, kteří moc talentu nemají, zato jim nechybí nadšení pořád něco bušit do klávesnice. Řekla bych, že i s trochou talentu se může člověk vyšvihnout výš, pokud pravidelně píše, a naopak, i ten nejtalentovanější člověk se může propadnout se svým umem, pokud nepíše nebo píše jen občas.
Ještě než jsem přesla ze studijního života na volnou nohu, psala jsem každý den alespoň dvě normostrany, ale pak se mi to zhroutilo jako domeček z karet. Najednou se musíte živit sami, máte hromadu vyřizování, a na psaní najednou nebyla energie. Po pár měsících nepsaní jsem se k tomu vrátila a všechno bylo fuč. Vůbec mi to nemyslelo, slova nepřicházela, musela jsem je násilím vytahovat z hlavy na papír a ze psaní jsem byla vyčerpaná jako po maratonu. Psaní je vlastně sval, který se musí neustále protahovat a posilovat, jinak ochabne a vy musíte zase začít od nuly.
Vracení se k starým věcem má jednu důležitou funkci - s odstupem času člověk odloží klapky z očí a najednou vidí souvislosti, které mu před tím unikaly. Ne vždy je to příjemné zjištění, ale to je zase jeden ze zdrojů poučení, aby to příště udělal jinak, nebo lépe, k větší spokojenosti.
Já bych vůbec nebral tvůrčí pauzu jako něco špatného. Naopak, člověk v mezičase posbírá nějaké další zkušenosti, které mohou jeho práci obohatit nebo naopak mu pomůžou zjistit, kde dělal chybu. Být neustále ponořen do stejné problematiky, to je celkem zaručená cesta k profesionální slepotě.
A taky souhlasím s tím, že strašně záleží na vnitřním rozpoložení - když nejsem v pohodě, nenapíšu ani řádku. Když mě ale něco motivuje, hrne se to ven rychleji, než stačím klepat do kláves (... to zase není až tak rychle, asi jako kapající vodovodní kohoutek...
U mňa je to v prípade beletrie 633 stranové, no viem o ňom, že je veľmi rozťahané a bez veľkých škôd by sa dalo o niekoľko desiatok strán skrátiť. Čo som aj urobila, no nechala som si aj pôvodnú verziu.
Napísala som mu aj pokračovanie v dĺžke 590 strán, a ak sa originálny príbeh spolu s pokračovaním dá počítať ako jeden príbeh, má cez 1 100 strán. Zhruba toľko strán má aj moje najdlhšie súvislé ucelené nebeletristické dielo.
Dodávam však, že veľká dĺžka textov je pri vydávaní pohoršujúca okolnosť a nielen u začínajúcich autorov.
Vážně tě obdivuji, protože tolik stran si zatím ani nedokážu představit, že bych někdy mohla napsat.
― Stephen King, The Shawshank Redemption
Před pár lety jsem napsala něco, co mělo asi kolem 200 stran, ale nedalo se to číst. Teď se mi na to práší v šuplíku, i když je příjemné vědět, že už jsem jednou něco takhle dlouhého napsala.
Willi: Na tvůrčí pauze určitě nic špatného není a může být i ku prospěchu. Jen se nesmí moc protáhnout, tedy aspoň v mém případě. Tvůrčí pauza trvající několik měsíců má spíš opačné účinky než vítané osvěžení, připadá mi, jako bych se znovu učila psát.
I s tím rozpoložením je potíž, jakmile se jím necháš ovládat, máš k dispozici spoustu výmluv, proč se na psaní vykašlat. A když chceš napsat nějaký dlouhý text, tímhle způsobem to můžeš psát opravdu zatraceně dlouho.
Jo, bude to ale na tom poznat.
Není to sice román, ale bude to mít obecenstvo a to se k tomu bude okamžitě vyjadřovat. Takže zpětné vazbě neuteču tím, že to strčím do šuplíku. Tudíž musím přemoct své momentální rozpoložení, kdy bych asi raději postrčil svůj příběh s trpaslíkem, než abych psal o zážitcích z programu H2020.
Co se týče délky psaní, tak nejsem zastáncem textů přesahujících 200 stran. Je úplně jedno, zda jde o odbornou publikaci, nebo čtení pro zábavu. Aby to někdo četl, musí to být zajímavé a obsahovat i hledanou informaci. Když je to moc dlouhé, nastoupí u čtenáře únava. Takže si myslím, že pak je vhodné dílo rozdělit do několika dílů.
V románu to budou nějaké etapy příběhu, u odborné práce jednotlivá dílčí témata.
Možná mě v tom poznamenala i povinná školní literatura - nudné, ale povinné (...já si řekl, že to přečtu; byl v tom i kus hecu) četní Vančury - v té době pro mne absolutně nudné čtení o tom, jaké bylo počasí, kudy tekla voda,.... nebo nesmírně nudný životopis Jana Ámose Komenského, kterého si ale jinak velmi vážím (...toho Komenského, ne románu), atd. Všechno tlustospisy. Oproti tomu mne naprosto vtáhla Vojna a mír, ze které jsem přečetl všechny díly a bylo mi líto, že to další nemá. Přitom jsem to četl ve stejné době a ve stejné pubertě.
Jenže Tolstoj mi dal šanci mezi jednotlivými díly odpočívat a přemýšlet. Mezi tím jsem si mohl vzít jinou knížku a "přepnout" na jinou notu.
Ale to je jen moje subjektivní hodnocení.
Jinak já mám za sebou pětadvacet let psaní technických zpráv a článků do časopisů, takže suma sumárum to je pár tisíc stran. Ale s romány se to samozřejmě srovnávat nedá - snad jen s tím, že když jsem musel udělat zprávu o 500 stranách, tak jsem ji raději rozdělil na díly, kde v tom prvním se zájemce dočetl o tom podstatném a v ostatních dílech měl jednotlivé tematické okruhy. Mohl si tedy vybrat, co chce číst - odzadu, odprostřed, nebo jenom hlavní příběh...
Ja osobne som ale čitateľ skôr dlhších textov. Samozrejme, len ak sú dobré. Môj kamarát ide ešte do väčšieho extrému a vraví, že nesiahne po ničom, čo má menej ako 500 strán. Blahosklonne však pripúšťa, že tých 500 strán môže byť aj vo viacerých dieloch.
A myslím, že toto nie je ojedinelé. Veľa súčasných bestsellerov, vlastne skoro všetky hlavné, čo poznám, sú ságy. Ak sa ľudia na niečo namotajú, chcú o tom čítať do nemoty. Pokračovanie, predkračovanie, paralelné príbehy, pohľady iných postáv... ak si raz zvyknú na nijaký svet, nič im z neho nie je zlé. Už len ako ich namotať, že...
Niektoré veci sa ani nedajú napísať stručne. Napríklad tá moja populárno náučná publikácia, čo má už okolo 1 100 strán, tá má najväčšiu silu v komplexnosti. V informáciách o danej téme pohromade. V tom, že čitateľ nemusí listovať v desiatich knižkách. Samozrejme ale nikto po čitateľovi nechce, aby takéto obsiahle texty zhltol naraz. Je to skôr pre tých, čo hľadajú informáciu – a u mňa ju nájdu pravdepodobnejšie než v 200 stranových brožúrkach. Alebo pre tých, čo si ju chcú rozdávkovať po večeroch.
Čo sa týka páuz v písaní, ja striktne oddeľujem absolútne tvorivé krízy od kríz pre nejaký konkrétny príbeh. To prvé je ťažké zlo a našťastie u mňa nikdy netrvalo dlho. To druhé beriem omnoho viac v pohode, môže trvať aj roky a stále je tu šanca k návratu do pôvodného, ba aj lepšieho tvorivého stavu pre daný príbeh.
Jen pak čtenáře udržet u toho většího počtu dílů...a když se jedná o autora, mít vůbec sílu napsat něco, co se skládá ze tří, pěti nebo dvanácti dílů. Jsem zvědavá, jak se třeba Samantha Shannon popere s Kostičasem. Zatím mi nepřipadá, že by její svět mohl tématem stačit na sedm pětisetstránkových románů...ale nechám se překvapit.
Co se týče populárně naučných či odborných knih, to je úplně jiná kapitola. Některá témata prostě nejdou obsáhnout na dvou set stranách. A ty podrobnější by ani neměly.
Delším pauzám v psaní se snažím vyhýbat, vždycky to ale nejde. Myslím si však, že ať už je pauza jakákoli, dá se zase vrátit zpátky, pokud má příběh tu sílu. Jak už jsem asi psala někde výše, jednu knihu jsem začala psát kdysi dávno, možná před pěti lety. A pevně věřím, že se k ní vrátím...jen to potřebuje dozrát, potřebuji ten správný nápad. A dokončit aktuální projekty, to ano
― Stephen King, The Shawshank Redemption
Ale asi je to dobou, která je čím dál víc uspěchanější a lidi dávají přednost zábavnějšímu, dynamičtějšímu a možná i povrchnějšímu zážitku. I když pořád jsou tu blázni, kteří se nemůžou dočkat další bichle ze své oblíbené série o osmi set stranách. Řekla bych, že jsme lidé různí a generalizování tady moc nefunguje.
Co se týče Kostičasu, tak první díl jsem přečetla, ale už nemám chuť tu sérii číst dál. Myslím, že Shannonová píše dobře, ale není to tak úplně můj šálek čaje. Zato třeba Hunger Games jsem zhltala během co nejkratší doby...
Pětilatá pauza... to je dost.