Cirkus
jerrymungo
Komentářů: 2,096
v Povídky
Přátelé, aby to nevypadalo, že nějak zahálím, zkoušel jsem si střihnout jednu povídku, jen tak pro radost...
Cirkus
Toho dne nebylo žádné představení. Pestrobarevné šapitó bez zářivých světel a girland, bez ruchu a výskání natěšených dětí vypadalo v podzimním počasí a ostrém větru smutně a uplakaně. Jen nad oběma nosnými sloupy uprostřed svítil veliký nápis Cirkus Grandioso a po tažných lanech se šplhali dva muži, kteří v nápisu vyměňovali nesvítící žárovky. I zvířata v pojízdném zvěřinci jako by věděla, že dnes mají volno, takže okolo byl klid.
Muž v dlouhém tmavém kabátě s chlapcem v červenobílé zimní bundě, kteří přicházeli po cestě, se rozhlíželi okolo s překvapením v očích.
„Vidíš, Ondro, já jsem ti říkal, že dnes se cirkus nekoná a všechno je zavřené. I klauni a artisté potřebují chvíli odpočinku.“ Chlapec se tvářil hodně smutně, rukávem bundy si utřel nos a s jakýmsi zvláštním výrazem se díval na svého otce, jako kdyby on mohl provést kouzlo, rozsvítit všechna světla a zaplnit cirkusové šapitó.
„Tak pojď, alespoň se projdeme tady okolo a vyrazíme sem třeba zítra, to už určitě budou hrát.“
Prošli okolo cirkusového stanu, okolo maringotek, uzavřených vozů se zvířaty. Společnost jim dělala jen velká černobílá kočka, která je ostražitě zpovzdálí sledovala.
Vzadu, hned vedle velkého prázdného červenobílého návěsu, na kterém byly obvykle složeny díly stanu stála malá, bílá obytná dodávka s decentním nápisem Cirkus Grandioso a obrázkem rozesmátého klauna. Na schůdcích u zadních dveří seděl starší, trochu shrbený muž, oblečený v pracovním overalu, pokuřující zakroucenou dlouhou dýmku. Vedle něj na posledním schůdku stála láhev s oranžovým obsahem, připomínající nejspíše pomerančový džus.
Zvedl hlavu a trochu se zamračil.
„Sem dozadu je vstup zakázán a dnes se stejně nehraje.“ Muž s chlapcem se omluvně usmál.
„Nějak jsme si to špatně přečetli na plakátech… Víte, chtěl jsem tady svému synovi ukázat můj oblíbený cirkus už od mládí. Před dvaceti lety, když jsem byl já dítě, mne nikdo neudržel, když Grandioso přijel do našeho města, musel jsem jít… Byla to nádhera.“
Muž u dodávky pokýval hlavou.
„Teď už to není, co to bývalo. Já pamatuji ty nejslavnější roky…“ zamyslel se.
„Počkejte, “přerušil ho otec malého chlapce. „Dodnes vzpomínám na skvělou klaunskou dvojici, Duo Fratelli, moji největší oblíbenci. Kam se hrabali lvi a akrobati, vždycky jsem čekal na jejich výstup.“
Muž v dodávce se narovnal.
„To vystoupení bylo první po přestávce a pak představení pokračovalo drezúrou lvů a tygrů, že?“
Zadíval se kamsi do dálky na hory v mlžném podzimním oparu.
„To já jsem ta polovina dua Fratelli.“
Muž v zimním kabátě mu stiskl ruku.
„Díky vám jsem měl skvělé dětství, dokonce jsem se v jednu dobu chtěl dát k cirkusu a být jako vy. Vaše číslo jsem uměl zpaměti a stejně jsem se pořád těšil, až se objevíte v manéži…“
Rozhlédl se po opuštěných maringotkách okolo.
„A pak najednou cirkus Grandioso změnil program, nastoupili jiní klauni, a to už nebylo ono, viděl jsem je už pak jen jednou…“
Muž v dodávce pomalu vstal a zamyslel se.
„Máte pravdu, naše číslo mělo obrovský úspěch. Procestovali jsme jedenadvacet států, všechno bylo nádherné. Spolu s mým bratrem jsme všechno vypilovali k absolutní dokonalosti. Já hrál na kytaru, v ústech foukací harmoniku, koleny jsem bouchal do činelů a levou nohou šlapal na paličku bubínku. A můj bratr mi stál na hlavě nohama vzhůru s houslemi v rukou.“
„A co se tedy stalo?“
„Dobrá, povím vám to, nakonec, už je to dlouhých pár let a všechno už je historie.“
Ukázal na malou lavičku.
„Takže, bylo to tak skvělé, že mi stoupla sláva do hlavy, cítil jsem se jako král klaunů a mistr světa. A s úspěchem se spojovala i pomalá ztráta disciplíny a pokory. Zkrátka, začal jsem pít. Nejdřív jsem to úspěšně tajil, ale bratra jsem neošidil, ten mne znal jako svoje boty. Takže mi mnohokrát domlouval, dokonce mi i domluvil protialkoholní léčení. Hájil jsem se, že na moji preciznost to nemá žádný vliv, že naše číslo odehraji bez problémů.
A jednou, bylo to v jednom městečku nedaleko Hamburku, se to stalo. Lauenburg, to jeho jméno nezapomenu až do smrti. Opět plné šapitó, každé číslo mělo obrovský úspěch, lidé vstávali, dupali, hvízdali… Vypadalo to chvílemi jako při fotbalovém utkání po vstřelení vítězného gólu.
Všechno probíhalo tak, jak jsme měli nacvičené a jak jsme to už tisíckrát odehráli. Jenže, toho dne jsem měl v krvi nějakou tu desetinu promile. Namlouval jsem si, že mi to pomáhá k lepšímu výkonu. Ale tady stačila jen malá ztráta koncentrace a rovnováhy…“
Muž se na chvíli odmlčel. Zvedl hlavu a v očích měl slzy.
„Promiňte, dlouho jsem o tom nikomu nevypravoval, občas se mi ten okamžik zjevuje v noci, když nemůžu spát.
Prostě, ztratil jsem tu balanci a můj bratr se zřítil na zem. Kdyby se to stalo uprostřed manéže, asi by se toho moc nestalo, pád do pilin jsme měli také vyzkoušený mnohokrát, a nakonec by se to dalo prezentovat jako součást našeho čísla. Jenže, při své produkci jsme chodili okolo celého prostoru a on spadl hlavou přímo na nízké ohrazení okolo manéže.
V publiku byl tenkrát lékař, ale i on už nemohl pomoci. Můj bratr si zlomil vaz.
Zadržela mne místní policie. Hladinu alkoholu jsem tehdy měl přes jednu promile. To mi samozřejmě hodně přitížilo.“
Otec na lavičce pohladil svého syna po hlavě a očima vyzval bývalého klauna, aby svůj příběh dopověděl.
„Dobrá. Bylo to moje poslední vystoupení. Cirkus odjel beze mne a já s policejním doprovodem dojel na hranice, kde si mne převzala naše policie. Bylo to smutné, protože mne vezli v jednom autě s bratrovou rakví…
Soud mne odsoudil na tři roky do vězení za neúmyslné zabití. A přitížil mi ještě i ten alkohol.
Prožil jsem si hnusné tři roky… Naštěstí jsem se dostal do věznice s mírným režimem, a protože se brzo rozneslo, co jsem zač a z jakého důvodu jsem se tam dostal, dalo se to vydržet.
A pak jsem vyšel ven z vězeňských vrat, neměl jsem vůbec nic, v kapse pár korun a nejistou budoucnost. Víte, vůbec jsem neměl představu, jak se uživit, protože jsem se skoro celý život pohyboval v téhle branži.
Při vší smůle jsem měl trochu štěstí, protože cirkus Grandioso náhodou hostoval v blízkém městě. Chtěl jsem se tam jen podívat, nakouknout přes plot, ale pár lidí z jeho osazenstva a personálu mne poznalo. Nikdo mi nic nevyčítal. Dostal jsem se až k řediteli, naštěstí tam zůstal ten původní, znal mne...
Nabídl mi práci, kterou jsem hned přijal, protože cirkus bylo moje všechno. Všechno se změnilo. Jak říkám, klauni už byli jiní, s jinou, modernější produkcí a naše maringotka už byla jejich domov. Ale sehnali mi tuhle dodávku, přece jen, dá se v ní skromně bydlet. A funguji tady jako univerzální pomocná síla, občas se navléknu do livreje a trhám vstupenky, občas někde něco opravím, pomáhám při stavění a bourání šapitó… Prostě, jsem pořád u toho. Ale stejně, nezapomenu na ty krásné roky…“
Ztichl. Otec ho poplácal po rameni.
„Pro mne budete stejně pořád ten skvělý hudební klaun v záři reflektorů a bouřící hlediště. Škoda, že už vás takhle nikdy neuvidím. A dvakrát škoda, že vás už neuvidí ani můj syn, vypravoval jsem mu o vás mnohokrát…“
Chvíli bylo ticho. Pak se starý klaun pomalu zvedl.
„Možná, že bych vám vaše přání mohl alespoň zčásti splnit. Když chvíli počkáte…“
Zavřel za sebou dveře dodávky. Otec a syn čekali napjatě v tichu, které se tam najednou rozprostřelo.
„Tati,“ syn zatahal otce za rukáv.
Ve dveřích se objevil starý klaun. V ruce odřenou kytaru, na držáku okolo krku foukací harmoniku, na obou kolenou přivázané dva disky činelů a nesl stojánek s kolmým bubínkem a šlapkou. A na nose měl obrovský červený bambulovitý nos.
Otec se synem se roztleskali a muž spustil světově známou skladbu Škoda lásky. Bylo to zřetelně neumělé a falešné, její autor by se asi mračil, ale u dnešního dvoučlenného publika měl obrovský úspěch.
Skončil a po tvářích se mu koulely velké slzy.
„Moc díky, potěšili jste mne…“
Nikdo ze tří lidí u bílé dodávky netušil, že ta neplánovaná produkce má ještě jednoho diváka. U pootevřených dveří jedné z maringotek, stojících trochu neuspořádaně vzadu za cirkusovým stanem, natřené na žluto a opatřenými nenápadnou ozdobnou visačkou Director stál menší, žoviálně vypadající muž s kulatou dobromyslnou tváří, ozdobenou mohutným knírem, oblečený ve starosvětsky vypadajícím proužkovaném obleku. Pokýval hlavou a zamyšleně si promnul bradu…
Uplynuly dva roky, když se Cirkus Grandioso znovu dostal do tohoto města. Na nárožích visely velké barevné plakáty s obrázkem řvoucího lva a seznamem dalších atrakcí.
„Podívej, tati, už jsou tu zas, půjdeme se podívat?“
Otec s dospívajícím synem se zastavil před jedním plakátem.
„A proč, Ondro?“
Chlapec ukázal na plakát.
„Tři Volcanos, přízemní akrobacie, Společná drezúra koní a lvů, Lodovico Fratelli, hudební klaun…“
Cirkus
Toho dne nebylo žádné představení. Pestrobarevné šapitó bez zářivých světel a girland, bez ruchu a výskání natěšených dětí vypadalo v podzimním počasí a ostrém větru smutně a uplakaně. Jen nad oběma nosnými sloupy uprostřed svítil veliký nápis Cirkus Grandioso a po tažných lanech se šplhali dva muži, kteří v nápisu vyměňovali nesvítící žárovky. I zvířata v pojízdném zvěřinci jako by věděla, že dnes mají volno, takže okolo byl klid.
Muž v dlouhém tmavém kabátě s chlapcem v červenobílé zimní bundě, kteří přicházeli po cestě, se rozhlíželi okolo s překvapením v očích.
„Vidíš, Ondro, já jsem ti říkal, že dnes se cirkus nekoná a všechno je zavřené. I klauni a artisté potřebují chvíli odpočinku.“ Chlapec se tvářil hodně smutně, rukávem bundy si utřel nos a s jakýmsi zvláštním výrazem se díval na svého otce, jako kdyby on mohl provést kouzlo, rozsvítit všechna světla a zaplnit cirkusové šapitó.
„Tak pojď, alespoň se projdeme tady okolo a vyrazíme sem třeba zítra, to už určitě budou hrát.“
Prošli okolo cirkusového stanu, okolo maringotek, uzavřených vozů se zvířaty. Společnost jim dělala jen velká černobílá kočka, která je ostražitě zpovzdálí sledovala.
Vzadu, hned vedle velkého prázdného červenobílého návěsu, na kterém byly obvykle složeny díly stanu stála malá, bílá obytná dodávka s decentním nápisem Cirkus Grandioso a obrázkem rozesmátého klauna. Na schůdcích u zadních dveří seděl starší, trochu shrbený muž, oblečený v pracovním overalu, pokuřující zakroucenou dlouhou dýmku. Vedle něj na posledním schůdku stála láhev s oranžovým obsahem, připomínající nejspíše pomerančový džus.
Zvedl hlavu a trochu se zamračil.
„Sem dozadu je vstup zakázán a dnes se stejně nehraje.“ Muž s chlapcem se omluvně usmál.
„Nějak jsme si to špatně přečetli na plakátech… Víte, chtěl jsem tady svému synovi ukázat můj oblíbený cirkus už od mládí. Před dvaceti lety, když jsem byl já dítě, mne nikdo neudržel, když Grandioso přijel do našeho města, musel jsem jít… Byla to nádhera.“
Muž u dodávky pokýval hlavou.
„Teď už to není, co to bývalo. Já pamatuji ty nejslavnější roky…“ zamyslel se.
„Počkejte, “přerušil ho otec malého chlapce. „Dodnes vzpomínám na skvělou klaunskou dvojici, Duo Fratelli, moji největší oblíbenci. Kam se hrabali lvi a akrobati, vždycky jsem čekal na jejich výstup.“
Muž v dodávce se narovnal.
„To vystoupení bylo první po přestávce a pak představení pokračovalo drezúrou lvů a tygrů, že?“
Zadíval se kamsi do dálky na hory v mlžném podzimním oparu.
„To já jsem ta polovina dua Fratelli.“
Muž v zimním kabátě mu stiskl ruku.
„Díky vám jsem měl skvělé dětství, dokonce jsem se v jednu dobu chtěl dát k cirkusu a být jako vy. Vaše číslo jsem uměl zpaměti a stejně jsem se pořád těšil, až se objevíte v manéži…“
Rozhlédl se po opuštěných maringotkách okolo.
„A pak najednou cirkus Grandioso změnil program, nastoupili jiní klauni, a to už nebylo ono, viděl jsem je už pak jen jednou…“
Muž v dodávce pomalu vstal a zamyslel se.
„Máte pravdu, naše číslo mělo obrovský úspěch. Procestovali jsme jedenadvacet států, všechno bylo nádherné. Spolu s mým bratrem jsme všechno vypilovali k absolutní dokonalosti. Já hrál na kytaru, v ústech foukací harmoniku, koleny jsem bouchal do činelů a levou nohou šlapal na paličku bubínku. A můj bratr mi stál na hlavě nohama vzhůru s houslemi v rukou.“
„A co se tedy stalo?“
„Dobrá, povím vám to, nakonec, už je to dlouhých pár let a všechno už je historie.“
Ukázal na malou lavičku.
„Takže, bylo to tak skvělé, že mi stoupla sláva do hlavy, cítil jsem se jako král klaunů a mistr světa. A s úspěchem se spojovala i pomalá ztráta disciplíny a pokory. Zkrátka, začal jsem pít. Nejdřív jsem to úspěšně tajil, ale bratra jsem neošidil, ten mne znal jako svoje boty. Takže mi mnohokrát domlouval, dokonce mi i domluvil protialkoholní léčení. Hájil jsem se, že na moji preciznost to nemá žádný vliv, že naše číslo odehraji bez problémů.
A jednou, bylo to v jednom městečku nedaleko Hamburku, se to stalo. Lauenburg, to jeho jméno nezapomenu až do smrti. Opět plné šapitó, každé číslo mělo obrovský úspěch, lidé vstávali, dupali, hvízdali… Vypadalo to chvílemi jako při fotbalovém utkání po vstřelení vítězného gólu.
Všechno probíhalo tak, jak jsme měli nacvičené a jak jsme to už tisíckrát odehráli. Jenže, toho dne jsem měl v krvi nějakou tu desetinu promile. Namlouval jsem si, že mi to pomáhá k lepšímu výkonu. Ale tady stačila jen malá ztráta koncentrace a rovnováhy…“
Muž se na chvíli odmlčel. Zvedl hlavu a v očích měl slzy.
„Promiňte, dlouho jsem o tom nikomu nevypravoval, občas se mi ten okamžik zjevuje v noci, když nemůžu spát.
Prostě, ztratil jsem tu balanci a můj bratr se zřítil na zem. Kdyby se to stalo uprostřed manéže, asi by se toho moc nestalo, pád do pilin jsme měli také vyzkoušený mnohokrát, a nakonec by se to dalo prezentovat jako součást našeho čísla. Jenže, při své produkci jsme chodili okolo celého prostoru a on spadl hlavou přímo na nízké ohrazení okolo manéže.
V publiku byl tenkrát lékař, ale i on už nemohl pomoci. Můj bratr si zlomil vaz.
Zadržela mne místní policie. Hladinu alkoholu jsem tehdy měl přes jednu promile. To mi samozřejmě hodně přitížilo.“
Otec na lavičce pohladil svého syna po hlavě a očima vyzval bývalého klauna, aby svůj příběh dopověděl.
„Dobrá. Bylo to moje poslední vystoupení. Cirkus odjel beze mne a já s policejním doprovodem dojel na hranice, kde si mne převzala naše policie. Bylo to smutné, protože mne vezli v jednom autě s bratrovou rakví…
Soud mne odsoudil na tři roky do vězení za neúmyslné zabití. A přitížil mi ještě i ten alkohol.
Prožil jsem si hnusné tři roky… Naštěstí jsem se dostal do věznice s mírným režimem, a protože se brzo rozneslo, co jsem zač a z jakého důvodu jsem se tam dostal, dalo se to vydržet.
A pak jsem vyšel ven z vězeňských vrat, neměl jsem vůbec nic, v kapse pár korun a nejistou budoucnost. Víte, vůbec jsem neměl představu, jak se uživit, protože jsem se skoro celý život pohyboval v téhle branži.
Při vší smůle jsem měl trochu štěstí, protože cirkus Grandioso náhodou hostoval v blízkém městě. Chtěl jsem se tam jen podívat, nakouknout přes plot, ale pár lidí z jeho osazenstva a personálu mne poznalo. Nikdo mi nic nevyčítal. Dostal jsem se až k řediteli, naštěstí tam zůstal ten původní, znal mne...
Nabídl mi práci, kterou jsem hned přijal, protože cirkus bylo moje všechno. Všechno se změnilo. Jak říkám, klauni už byli jiní, s jinou, modernější produkcí a naše maringotka už byla jejich domov. Ale sehnali mi tuhle dodávku, přece jen, dá se v ní skromně bydlet. A funguji tady jako univerzální pomocná síla, občas se navléknu do livreje a trhám vstupenky, občas někde něco opravím, pomáhám při stavění a bourání šapitó… Prostě, jsem pořád u toho. Ale stejně, nezapomenu na ty krásné roky…“
Ztichl. Otec ho poplácal po rameni.
„Pro mne budete stejně pořád ten skvělý hudební klaun v záři reflektorů a bouřící hlediště. Škoda, že už vás takhle nikdy neuvidím. A dvakrát škoda, že vás už neuvidí ani můj syn, vypravoval jsem mu o vás mnohokrát…“
Chvíli bylo ticho. Pak se starý klaun pomalu zvedl.
„Možná, že bych vám vaše přání mohl alespoň zčásti splnit. Když chvíli počkáte…“
Zavřel za sebou dveře dodávky. Otec a syn čekali napjatě v tichu, které se tam najednou rozprostřelo.
„Tati,“ syn zatahal otce za rukáv.
Ve dveřích se objevil starý klaun. V ruce odřenou kytaru, na držáku okolo krku foukací harmoniku, na obou kolenou přivázané dva disky činelů a nesl stojánek s kolmým bubínkem a šlapkou. A na nose měl obrovský červený bambulovitý nos.
Otec se synem se roztleskali a muž spustil světově známou skladbu Škoda lásky. Bylo to zřetelně neumělé a falešné, její autor by se asi mračil, ale u dnešního dvoučlenného publika měl obrovský úspěch.
Skončil a po tvářích se mu koulely velké slzy.
„Moc díky, potěšili jste mne…“
Nikdo ze tří lidí u bílé dodávky netušil, že ta neplánovaná produkce má ještě jednoho diváka. U pootevřených dveří jedné z maringotek, stojících trochu neuspořádaně vzadu za cirkusovým stanem, natřené na žluto a opatřenými nenápadnou ozdobnou visačkou Director stál menší, žoviálně vypadající muž s kulatou dobromyslnou tváří, ozdobenou mohutným knírem, oblečený ve starosvětsky vypadajícím proužkovaném obleku. Pokýval hlavou a zamyšleně si promnul bradu…
Uplynuly dva roky, když se Cirkus Grandioso znovu dostal do tohoto města. Na nárožích visely velké barevné plakáty s obrázkem řvoucího lva a seznamem dalších atrakcí.
„Podívej, tati, už jsou tu zas, půjdeme se podívat?“
Otec s dospívajícím synem se zastavil před jedním plakátem.
„A proč, Ondro?“
Chlapec ukázal na plakát.
„Tři Volcanos, přízemní akrobacie, Společná drezúra koní a lvů, Lodovico Fratelli, hudební klaun…“
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert
Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.